Pravoslavná církev v českých zemích
a na Slovensku
Křesťanská Církev vznikla desátého dne po Nanebevstoupení Spasitele Ježíše Krista, v den Letnic. Tehdy sestoupil Duch Svatý na apoštoly, shromážděné v jednom jeruzalémském domě. „A když přišel den Padesátý, byli všichni Apoštolové jednomyslně pospolu. I stal se náhle šum s nebe, jako vanutí se větru prudkého, a naplnil všechen dům, kdež byli sedíce; i ukázali se jim rozdělení jazykové, jako ohně, a posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým a počali mluviti jinými jazyky, jakž Duch dával jim vymlouvati“ (Sk 2,1-4). Tímto okamžikem vstupuje Církev na svou dějinnou pouť, o jejích počátcích nám svědčí kniha Skutků svatých apoštolů a další listy uchované v Písmu svatém.
Zřízení a struktura pravoslavné Církve se utvářely v období od 1. do 9. století. Významný mezník pro církevní uspořádání byl rok 313, kdy římský císař sv. Konstantin Veliký vydal tzv. milánský edikt, jímž bylo křesťanství uznáno za legální náboženství. Původní místní církve se od té doby začínají organizovat podle státního členění v římském impériu. Vznikají tak historické patriarcháty, pojmenované podle tehdejších hlavních center římské říše – patriarchát římský, cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. V roce 1054 se od ostatních patriarchátů oddělil patriarchát římský, který vytvořil vlastní církevní strukturu, zbudovanou na principu papežství (dnešní římskokatolická církev). Východní patriarcháty s novým pojetím na Západě nesouhlasily, držely si i nadále původního pravoslavného učení a odmítaly nové poměry v římské církvi (papežství, Filioque, zavedení latiny u všech národů, očistec a odpustky, všeobecný celibát duchovenstva, zavedení svatého přijímání pod jednou způsobou apod.).
Jedním z hlavních principů pravoslavné Církve je možnost vytvářet samostatné místní církve podle příslušnosti k národu nebo na základě státních celků. Historickým vývojem vznikla řada dalších místních patriarchátů, samostatných či autonomních místních církví. Vzájemným pojítkem všech samostatných pravoslavných církví na světě je všeobecný sněm, jako nejvyšší autorita Církve řešící principiálně věroučné otázky. Jednou ze samostatných (autokefálních) místních pravoslavných církví je i Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.
Na území dnešní České republiky a Slovenska přichází pravoslavné křesťanství v době Velké Moravy. Vděčíme za to svatému knížeti Rostislavovi, který roku 863 do svého knížectví pozval svaté věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Ve velmi krátké době dochází k celkovému pokřesťanštění Velkomoravské říše, k zavedení slovanského písma a bohoslužby. Skutečně epochální význam cyrilometodějské mise se dodnes ukazuje u většiny pravoslavných slovanských národů.
Na území samotné Velké Moravy bylo však toto dílo již od konce 9. století potlačováno a likvidováno, církev byla postupně polatinštěna. Přesto se ještě na začátku 12. století udržela slovanská bohoslužba v Čechách a na Slovensku, v jeho východní oblasti přetrvala až do dnešní doby. K nim se musel odkaz slovanské bohoslužby několikrát vznést živit. Za panování Karla IV. nakonec r. 1347 povolil, aby byl v Praze zbudován klášter na Slovanech (Emauzy), kde se sloužilo východním obřadem. Rovněž husité vážně pomýšleli na opětné spojení s pravoslavnou církví. Roku 1451 vyslali do Konstantinopole (Cařihradu) poselstvo, které zahájilo jednání o možném připojení k pravoslaví – tuto slibnou diplomacii však přerušilo dobytí Cařihradu Turky (1453). Bitvou na Bílé hoře byla definitivně ztracena možnost českého národa navázat na víru svých předků.
Teprve národní obrození přináší proud zájmu svobody a o jeho duchu mnozí čeští intelektuálové (Palacký, Rieger, Erben, Sladkovský aj.) navazují kontakty s pravoslavím, či k němu dokonce přestupují. Ke skutečnému rozvoji a znovuobnovení pravoslavné církve na našem území však dochází až po 1. světové válce v nově vzniklém Československu. Síla tohoto hnutí překvapila mnohé tehdejší politické činitele, kteří byli nuceni pravoslavné církvi přiznat její historickou úlohu a kontinuitu. Přední osobností stojící na čele obnovy církve se stal svatý mučedník biskup Gorazd, popravený roku 1942 fašisty za ukrývání parašutistů, kteří spáchali atentát na říšského protektora R. Heydricha.
Za poslední století prošla pravoslavná církev na našem území jak obdobím svého budování, tak obdobím pronásledování – během fašistického a komunistického režimu. Její jednotu nedokázalo narušit ani rozdělení Československa v r. 1993, a tak do své novodobé historie vstoupila místní pravoslavná církev nerozdělena, pod názvem Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.
V poslední době je Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku jednou z mladých církví, o kterou projevuje zájem stále větší počet lidí. Vyhledávají ji především ti, kteří hledají původní a autentické křesťanství, církev s duchem apoštolské doby, církev, jejíž duchovnost si dosud zachovala prvokřesťanské prvky, církev blahodatnou, tj. s platnými svátostmi (tajinami), církev s duchovenstvem s apoštolskou posloupností, církev, jejíž jedinou hlavou je náš Spasitel Ježíš Kristus.